Prof. PhDr. Jan Keller, CSc.: Dva druhy pravicových voličů

Klíč k určování pravice
V zásadě toto dělení probíhá podle vztahu k sociálním právům a k základním sociálním jistotám, podle ochoty solidarizovat se s druhými, podle vztahu k existenci veřejného sektoru. Budu se proto zabývat pravicovými voliči z hlediska jejich sociálního postavení a materiálních zájmů.
Voliče pravice můžeme rozdělit do dvou hlavních kategorií. Do prvé patří ti, kteří se obejdou bez sociálního státu (a možná i bez státu vůbec), anebo si alespoň myslí, že se bez něho obejdou. Pro tyto lidi jsou všechny výdaje na sociálno nesmyslné, protože jim ukrajují z jejich peněz. Jejich exponenti ve vládě pro ně zařídili rovnou daň a je jen otázka času, kdy i rovná daň se jim bude zdát příliš vysoká.
Do druhé skupiny patří lidé, kteří sociální stát a veřejný sektor sice potřebují, volí ale pravici z jiných důvodů. Těchto důvodů může být, jak uvidíme, celá řada.
Tato skupina je mnohem početnější než první a někteří z jejích členů jsou na sociálních dávkách existenčně závislí. Znám příklad hned dvou ostře pravicových inženýrů, jejichž rodiny žijí na hranici bídy, oni však kandidují za pravicové strany. Takovým lidem pracovně říkám pravicově orientovaná městská chudina.

Setina se obejde bez státu vůbec
Nejprve k první skupině, tedy k těm, kdo jsou proti sociálnímu státu, proti veřejnému sektoru a proti jakékoliv solidaritě a troufají se bez toho všeho obejít.
Také tato skupina se rozpadá na dvě části. Především v ní najdeme malé množství lidí, kteří jsou na tom finančně tak dobře, že skutečně sociální stát (a možná ani stát jako takový) k ničemu nepotřebují. Jejich počet je velmi nízký – odhaduji ho na méně než 1 % voličů – ale existují.
Jsou schopni hradit si sami tu nejlepší soukromou zdravotní péči i soukromé vzdělání pro své děti, třeba i na vybraných školách v cizině. Na stáří jsou pojištěni v soukromém penzijním fondu. Nevědí, co to je veřejná doprava. Mají své vlastní právníky. Někteří z nich si mohou dovolit vydržovat soukromou ochranku.
Tito lidé opravdu stát a veřejný sektor k ničemu nepotřebují. Považují ho jednoduše za přítěž a daně, které musejí platit, jsou pro ně vyhozené peníze. Tito lidé jsou natolik omezeni jen na sledování svého osobního profitu, že nejsou ochotni uvažovat v širším kontextu. Neberou ohledy na nikoho, velká část z nich je prostě asociální. To platí i pro ty mezi nimi, kteří se různými cestičkami dostali k velkým majetkům, i když pocházejí z nižších vrstev. Problémy společnosti by chtěli řešit po americkém vzoru.

Kriminalizace chudoby
V USA řeší sociální problémy jednoduše tím, že už více než dva miliony chudých lidí zavřeli od počátku 80. let do vězení. Naprostá většina tamějších vězňů jsou mladí, málo kvalifikovaní lidé černé pleti. Tímto způsobem si v USA vydatně snížili míru nezaměstnanosti oproti Evropě.
Existují dokonce grafy, které dokládají, že např. výdaje na sociální bydlení klesaly v jednotlivých státech Unie stejným tempem, jakým rostly výdaje na stavbu a provoz vězení. Vězení se stává sociálním bydlením těch nejnižších vrstev. Přitom až třetina vězení je ve Spojených státech už zprivatizována, takže z kriminalizace chudoby bohatnou majitelé věznic. Čím více lidí končí za mřížemi, tím více peněz pro provozovatele vězení ze státních dotací plyne. Takto dnes funguje země svobody a garant demokracie.
Vraťme se ale k našim bohatým asociálům. Těch lidí, kteří se u nás obejdou bez státu, a proto pohlížejí na daně jako na velké příkoří, je u nás jen hrstka, i když mají velké slovo v médiích. Místy to vypadá, že si stihli zprivatizovat i média veřejnoprávní.

Sociální stát – zatím — nepotřebují
Mnohem více je těch, kdo si pouze myslí, že bez sociálního státu se už navždycky obejdou. Jsou to mladí lidé, vysokoškoláci, žijící hlavně ve velkých městech. Právě to je nejpočetnější skupina pravicových voličů. Patří mezi ně většina vysokoškolských studentů a hlavně nastupující vysokoškoláci kolem 30 let věku. Tvoří jádro pravicových voličů a kromě KSČM odmítají velice tvrdě i sociální demokracii.
Tito lidé zatím opravdu sociální stát skoro k ničemu nepotřebují. Žijí si vcelku dobře a je velkým paradoxem, že si žijí dobře do značné míry díky předlistopadovým poměrům. Minulý systém totiž udržoval velice nízko počty vysokoškoláků. U nás jich bylo méně než 8 %, zatímco ve Francii či v Německu je v populaci téměř už 30 % vysokoškolsky vzdělaných lidí.
Protože u nás bylo vysokoškoláků v minulosti málo, nemají ti dnešní téměř žádné problémy najít uplatnění a velká část z nich má relativně vysoké platy. Předlistopadový systém dnešní mladé pravici vytvořil skvělé nástupní podmínky do života. Zbavil ji konkurence. Starší kohorty vysokoškoláků postupně odcházejí a uvolňují vlně mladých místo.
Navíc se dnešní mladí vysokoškoláci mnohem později žení a vdávají a mají jen minimum dětí. Mezi další vedlejší důsledky reálného socialismu patří stále ještě přetrvávající relativně nízká cena bydlení. (Je to jen relativní, koncem 60. let činil v Ostravě nájem zhruba 7 % průměrného příjmu.)
Dnešní mladí vysokoškoláci zdědili z minulého režimu také to, že stále ještě nemusejí platit na veřejných vysokých školách školné.
V jaké situaci jsou v porovnání s nimi francouzští anebo němečtí vysokoškoláci? Za studium platí školné. Když vystudují, místa jsou obsazená v důsledku masifikace školství od konce 60. let. Pro rostoucí část z nich zbývá jen méně placená práce, ke které by dříve stačila maturita. Nemají šanci našetřit si na byt, protože bydlení zdražilo za 20 let na dvojnásobek, takže velké části z nich byt opatřují a hradí rodiče. Existuje rozsáhlá odborná literatura o tom, jak potomci středních vrstev přicházejí v těchto zemích o iluze. Pikantní je, že revoluční studenti z roku 1968 brzy po vystudování obsadili všechny lukrativní pozice v ekonomice i státní správě na celý zbytek 20. století. Školy však během celé té doby chrlily další kvanta studentů. Každá následná věková kohorta tak má nižší a nižší šance uplatnit se v profesním životě alespoň na úrovni svých rodičů.

Pravicoví studenti profitují ze socialismu
My k tomuto stavu směřujeme také, ale dnešní generace vysokoškoláků to ještě ve větší míře nehrozí. Teprve jejich děti se ocitnou v situaci dnešních rakouských a německých studentů, kteří obsazují fakulty.
Jsme tedy skutečně v krajně paradoxní situaci. Hlavní silou, která drží pravici u moci, jsou mladí vysokoškoláci, kteří profitují z toho, že reálný socialismus reguloval počty vysokoškoláků.
Člověk by si řekl, že si za to zaslouží platit školné. Ale to by nebyl správný postoj. Jakmile se začne platit školné, doplatí na to potomci chudších rodin. V Bílé knize vzdělanosti je to dobře pojištěno. Návrh na zavedení školného počítá s tím, že ti, kdo zaplatí školné počátkem školního roku přímo z ruky, budou mít 20 % slevu. Studenti z bohatších rodin tedy zaplatí jen 80 % školného, studenti z rodin chudších budou platit plné školné. V další části dokumentu se píše o tom, že půjčky, které si ti chudší budou muset na placení školného vzít a které budou splácet po absolvování školy, až jejich příjem dosáhne průměrného příjmu v zemi, budou vysoce úročeny. To prý proto, aby si je nemohli brát bohatí studenti, kteří by využili nižšího úročení k tomu, že by si vypůjčené peníze sami uložili na vyšší úrok. Prostě proto, aby bohatí nespekulovali, budou chudí platit jako mourovatí.
Školné tedy bude skutečně působit jako sociální síto a odsune potomky chudších rodin do kratších a málo lukrativních studijních oborů, kde se bude snad platit méně. Po škole pak mnozí z nich zjistí, že i nízké školné bylo drahé, protože budou pracovat na místech, která vysokoškolské vzdělání vůbec nepotřebují. K tomu ale dojde až někdy v horizontu dalších 10 až 15 let.
Do té doby se budou naši vysokoškoláci oddávat iluzi, že systém, který tady vznikl, je snad budován pro ně. Je opravdu smutné, že dočasné výhody dokáží i vzdělané lidi zaslepit natolik, že podporují u moci síly, které hájí úplně jiné než jejich zájmy. Není to ale zvláštnost jen českých vysokoškoláků. Už před léty kdosi napsal, že příslušníci středních vrstev se vyznačují tím, že ze všech sil a s velkým přesvědčením hájí zájmy těch, kdo stojí nad nimi.

Vysoké školy – nástroj na snížení populace
Abych shrnul tuto první kategorii: Odhadem do ní patří 1 % populace, ti, kteří by se docela obešli bez státu a bez veřejného sektoru. A zhruba dalších 10 % populace, ti, kdo se bez sociálního státu zatím obejdou, protože dostali zadarmo zatím ještě výnosné vzdělání, mají zatím ještě relativně laciné bydlení a zůstávají svobodní (anebo si nepořídili děti), takže mohou ze všech nejvíce investovat do spotřeby. V podstatě se přiživují nejen na minulosti, ale také na budoucnosti. Nevychovávají budoucí plátce průběžného penzijního systému.
Není úplně jisté, zda a o nakolik vysoké školy v dnešních podmínkách zvyšují vzdělanost národa. S určitostí však můžeme říci, že působí jako stroj na snižování populace. A až bude zavedeno školné, budou mít vysokoškolačky ještě méně dětí, aby měly dost peněz na splácení půjček. To je zjištěno v těch spolkových zemích Německa, kde se školné platí.

Schizofrenní pravice
Jak vypadá druhá skupina, tedy ti, komu se nedaří příliš dobře, a přestože sociální stát vyloženě potřebují, volí pravicově. Česká sociologie nám k tomu mnoho neřekne, proto se musíme obrátit k sociologii evropské. Francouzští badatelé zjišťují, že lidé, kterým se nedaří a jdou sociálně dolů, mají zvláštní politické postoje. Jsou v tak trochu schizofrenní pozici.
Jsou vysloveně proti neoliberalismu, protože ten vytváří podmínky, kdy přicházejí o dobře placenou práci. Zároveň jsou však krajně kritičtí na adresu sociálního státu s jeho snahou redukovat sociální nerovnosti. Zároveň tedy od státu požadují, aby je chránil a reguloval ekonomický život, ale zároveň kritizují státní intervence na pomoc nezaměstnaným, chudým a sociálně vyloučeným. Vyčítají jim, že nepracují, zatímco oni sami vzali i hůře placenou práci poté, co přišli o tu lépe placenou. Přitom nejsou ochotni připustit, že část těch hůře disponovaných mohla zůstat bez práce právě proto, že je o jejich práci připravili oni sami.
Výsledek je takový, že mnozí lidé, kteří jdou sociálně dolů, sestupují ze středních vrstev do vrstev nižších, volí spíše pravicově. Častěji než jiní volí dokonce ultrapravicově.

Kdo za to může?
Nedávno byla publikována ve Francii studie o lidech, kteří žijí v jednom ze skromných předměstí řadových domků na severním okraji Paříže. Starousedlíci, kteří v 60. letech snili o vzestupu do středních vrstev, ale kterým se nepodařilo našetřit si a přestěhovat se do atraktivnější části města, volí pravicově. Chtějí se tím aspoň symbolicky povznést nad ty, kdo žijí stejně skromně jako oni, nepobírají však důchod, ale jsou na podpoře. Volí napravo také proto, aby tím vyjádřili protest proti nově příchozím, arabským a černošským rodinám, kterým se podařilo povznést se na jejich úroveň.
A co je nejparadoxnější: Pravicové (a dokonce ultrapravicové) strany volí i tito arabští a černošští imigranti. Chtějí tak sami sobě osvědčit, že jsou právě tak dobří Francouzi jako oni starousedlíci, kteří na ně pohlížejí s despektem.
Troufám si tvrdit, že mnoho českých pravicových voličů volí pravici z podobných důvodů. Nemají se nijak zvlášť dobře a jejich vyhlídky jsou mizerné. Ale toho, kdo za to může, hledají směrem pod sebou. Patří sem lidé ze středních vrstev i lidé z vrstev nižších. Těm ze středních vrstev vadí, že musejí na ty úplně dole přispívat svými daněmi a pojistným. A ti úplně dole? Ti, čím mizerněji jsou v práci placeni, tím větší nenávist cítí vůči těm, kdo jsou bez práce a žijí z dávek. Bují mezi nimi odpor k Romům.

Vytunelované pohodlí a dávkování nenávisti
Nikdo z nich si nepoloží otázku, jaký je poměr mezi škodami vzniklými tunelováním, krádežemi a korupcí a výší sociálních dávek (včetně těch pro Romy). Kdyby se u nás tolik nekradlo a netunelovalo, mohli jsme na sociálních dávkách (nebo na jejich obdobě – občanském platu) pohodlně žít všichni. Protože se krade a tuneluje, podobají se naše platy spíše sociálním dávkám.
Pravice dokáže i tohoto stavu mistrovsky využít. Přímo odborně dávkuje míru nenávisti mezi nižšími vrstvami. Pravicoví politici zbavují bohaté povinnosti platit daně a chtějí umožnit firmám platit zaměstnancům stále méně (sem patří požadavek na zrušení minimální mzdy). To vede k tomu, že stále větší podíl daní platí střední vrstvy. Tyto vrstvy ale nevyčítají bohatým, že se z placení vyvlékli. Zlobí se na ty pod sebou, že na ně musejí platit.

Nic proti sociálnímu státu, jen když…
Je jasné, že v zájmu pravice není úplně zrušit sociální stát. Pravice proti němu brojí spíše jen z propagandistických důvodů. Nemá ve skutečnosti vůbec nic proti sociálnímu státu. Ovšem za podmínky, že na něj budou přispívat a jeho chod financovat prakticky pouze střední vrstvy.
Z takového sociálního státu může pravice naopak vydatně profitovat: zajišťuje sociální smír (a tedy garantuje jistotu pro investory), zajišťuje minimální zabezpečení populace (takže nehrozí, že ti nejchudší budou roznášet nakažlivé nemoci a krást z hladu). Ale především: živí nekonečné spory mezi těmi, kdo jsou na tom jakžtakž dobře, a těmi, kdo jsou na tom vyloženě špatně, tedy mezi středními a nižšími vrstvami.
Proto je cílem chytřejší částí pravice právě minimální sociální stát. Je to stát, který má tak nízké výdaje, že jeho režii utáhnou samotné střední vrstvy. Bohatí a firmy na něj nemusejí přispívat, což je motivuje k větší péči o co nejvyšší vlastní zisky. To, že ho financují střední vrstvy, směruje jejich zlobu proti těm dole. Pomocí čistě fiskálních opatření jsou ti nahoře schopni tuto zlobu přesně dávkovat a hlavně – odvracet ji od sebe.

Vylučování a uzurpace
Vše funguje na principu, kterému se v sociologii říká princip uzavírání. Teorie uzavírání vysvětluje, jak se různé sociální vrstvy dělí o žádané zdroje. Tato teorie má výhodu v jednoduchosti. V zásadě si vystačí se dvěma pojmy – vylučování (exkluze) a uzurpace.
Vylučování znamená, že jisté skupiny si vytvoří monopol na zdroje určitého druhu a vyloučí z přístupu k nim všechny ostatní. Skupiny vyloučené z přístupu ke zdrojům mohou pak použít dvě strategie:
Strategii uzurpace – snaží se opět získat nárok na to, co jim bylo odňato. Tato strategie může sahat od nevýrazné redistribuce až po zbavení dominantní vrstvy moci. Anebo mohou samy střední vrstvy použít strategii exkluze vůči skupinám ještě slabším.
Střední vrstvy se mohou buďto směrem nahoru snažit zpět získat část privilegií mocných, anebo mohou směrem dolů usilovat o vyloučení nižších z toho mála, co jim zbývá. Střední vrstvy nejsou připuštěny ke skutečně moci, zato však dokonale využívají svobodu vylepšit svoje poměry aspoň na úkor těch, kdo jsou pod nimi.
Je v zájmu mocenské elity, aby střední vrstvy rozehrávaly na co nejvíce frontách strategii vylučování, tedy aby se snažily odepřít přístup ke zdrojům těm ještě hůře postaveným. Tato strategie jde přímo proti solidaritě bezmocných, která by mohla horní vrstvy skutečně ohrozit. Tolik strategie uzavírání, kterou rozvíjejí především anglosaští sociologové.

Prokletá solidarita?
Z hlediska teorie uzavírání lze vysvětlit také povahu sociálního státu a povahu reforem, které ho mají zmodernizovat. Vznik sociálního státu není ničím jiným než výsledkem snah středních a nižších vrstev získat alespoň část zdrojů, které by jinak měli pod kontrolou pouze mocní. Klíčovým bodem reforem sociálního státu je naopak omezení přístupu k bezplatné lékařské péči, k sociálním dávkám, ke státem garantovanému starobnímu důchodu.
Minimální sociální stát financovaný pouze středními vrstvami má být zárukou toho, že logika exkludování ovládne střední a nižší patra společnosti. Spoléhá se na to, že střední vrstvy budou mít stále méně, stále více budou muset za všechno platit, ale a přitom budou stále pravicovější, stále více budou obviňovat ty pod sebou a stále více budou proklínat solidaritu.

Po prozření kocábizace
Celý tento mechanismus manipulace funguje jakžtakž dobře, pokud ekonomika jako celek roste. A je příznačné, že základy pro teorii uzavírání byly položeny v dobách poměrně výrazného ekonomického růstu.
Teorie uzavírání není schopna rozlišit dvě zcela rozdílné situace. Je přece něco jiného, žijeme-li ve společnosti s vysokým a trvalým růstem, anebo živoříme ve společnosti ekonomicky stagnující, či upadající. Ve společnosti výrazného růstu mají i ti, kdo jsou na jejím dně, možnost svoji situaci alespoň v rovině spotřeby relativně zlepšovat. A středním vrstvám se může dařit provoz sociálního státu utáhnout. Ve společnosti, která je v hospodářské krizi, se bohatí snaží stále bohatnout a stále více si ukusují z koláče, který neroste. Všichni ostatní pak ztrácejí o to více.
Jsem optimista a domnívám se, že by to mohlo přivést již brzy alespoň část pravicově orientovaných středních vrstev k zásadnímu prozření. Uvědomí si, že těm dolním lze vzít už tak málo, že je to nikdy k těm nahoře nepřiblíží. Naopak, oni sami budou klesat stále níže. Až k tomu dojde, je šance, že levice výrazně posílí.
Ale až k tomu dojde, výrazně vzroste též riziko, že ti skutečně mocní přestanou hrát hru na demokracii, do které se zatím s většími anebo menšími rozpaky nutí. Začnou zakazovat politické strany, které budou říkat lidem pravdu. Povolí jen takové názory, jež budou nekriticky vychvalovat mocné a vlivné. Pracovně toto riziko nazývám kocábizací politiky.
Pokud do té doby nepřekoná česká levice svoji rozdrobenost a pokud v tom klíčovém okamžiku nebudeme co nejúžeji spojeni s levicí v západní Evropě, nebudou mít ti, kterým jde o sociálně spravedlivou společnost, ani tu nejmenší šanci.

Internet – bič na média
Já mám jenom dva dotazy, z toho první – na média – přišel v různé formulaci dvakrát. Takže nejdříve média.
Z dotazů bylo zřejmé, že někdo si stále ještě myslí, že naše média nejsou tak úplně nestranná. Já si to také myslím, je zbytečné o tom dlouho mluvit, ale zároveň si myslím, že tady jsou dvě určité šance.
Za prvé internet umožňuje šířit informace, které se nedostanou do oficiálního tisku. To vědí jak novináři z MF Dnes a Lidových novin, tak to vědí lidé v televizi. Myslím si, že je otázka času, kdy oni budou muset vzít v potaz to, že na internetu se dnes píše o masových demonstracích studentů v Německu, o obsazení všech vysokých škol v Rakousku, a u nás se o tom v rozhlase, tisku a televizi nedozvíte ani slovo. Ono to totiž znevěrohodňuje oficiální média, protože jejich čtenáři a posluchači pak nemají dojem, že jsou kvalitně informováni.
A druhá věc. Režimní média mají jednu velkou slabinu – potřebují totiž senzace, aby zvýšila svoji sledovanost, a mocenská elita si počíná takovým způsobem, že senzace tam jsou jako na běžícím pásu.
Pokud by si média nevšimla toho, co se dělalo na právnické fakultě v Plzni, jakým způsobem tam Marek Benda a další získávali svoje tituly a diplomy, tak už jsem přesvědčen, že teď, v tuto dobu, by celá aféra byla už zametena pod koberec a komise ministerstva školství by vůbec nic nevyšetřovala. Média to dělají proto, protože potřebují zvyšovat svůj odběr, a tak občas sáhnou k tomu i tady, protože mocenská elita si o to přímo koleduje. To znamená, že pokud by časem média třeba začala psát o tom, jak podnikali, jak bývalý ministr dopravy přišel ke své vilce za 130 milionů v Saúdské Arábii, jak podnikal bývalý ministr vnitra, určitě by měla větší sledovanost než seriál Ordinace v růžové zahradě. A o to těm lidem jde, protože oni jsou pak podle toho také placeni a podle toho, tolik reklam mají. Takže je určitá naděje.

Bezzubá inventura
Druhá otázka: studenti, jejich vztah k politice a zvláště jejich vztah k levicové politice.
Zatím to není žádná sláva. Když si vezmete – schválně jsem si ji studoval – Inventuru demokracie, se kterou přišlo 1500 studentů Karlovy univerzity. To je naprosto bezzubý text. Začíná tím, že nás vůbec nezajímají spory pravice a levice. Jestliže toto studenti napíší, tak je jasné, že oni vůbec neví, co se v té zemi děje a vůbec netuší, co je v poměrně krátké době čeká. Všechny jejich požadavky klouzají po povrchu. Chceme, aby politici neměli tak rozsáhlou imunitu – to je přece úplně zbytečné. Pokud budou zmanipulovány soudy, tak nic nepomůže, že politici budou zbavováni své imunity, jako docent Wolf, například. Další příklad toho, jak kloužou po povrchu – nechceme, aby byla tak vysoká korupce. Je to divné, nedovedu si představit, že by se sešla nějaká jiná skupina studentů a vydala manifest Chceme, nám ta korupce nestačí, chceme, aby byla ještě větší. Prostě požadovat takové věci, to jsou naprosté banality. Ti lidé si neuvědomují, že korupce není náhodný jev v tomto systému.

Strach nebo sranda?
My žijeme v systému, který doporučuje „zbohatněte“ a schopný člověk si sám cestu ke zbohatnutí najde. Když byla debata na internetu, jak se dostal Marek Benda k titulům, k diplomům, tak už tam byli čtenáři, kteří jsou tak zkažení dnešní dobou, že tam psali: Vy jim závidíte, že jsou tak schopní, že si to načerno opatřili.
Jestliže by se někde měl ilustrovat rozpad hodnot, tak to je tady toto. On potom ještě řekne: Tak když to prasklo, tak já půjdu jinou cestou. Správně tam někdo psal do novin, že je to, jako kdyby zloděj auta vysedl a řekl: Dobře, tak když jste mě chytili, tak já to auto teda vrátím, když to jinak nejde.
Takže jsem těm studentům – oni chtěli nějaký názor – řekl, ať si uvědomí, v čem je rozdíl mezi nedemokratickými a demokratickými systémy. Že nedemokratický systém je takový, kde občané mají strach z mocných. Demokratický systém je takový, kde vláda a mocní mají obavu a strach z občanů. My dnes žijeme v systému, kde vláda má z občanů jenom velkou srandu.
Ti studenti se potom už neozvali…

Článek je publikován s laskavým svolením autora.