Jakub Hlavko: Proslov na hoře Blaníku 16.1.2010

Hora Blaník, na jejímž vrcholku nyní stojíme, má velice silně a pevně zapuštěné kořeny v povědomí českého národa.
Pověst o blanických rytířích vznikla v první polovině 15. století a jejím autorem je husitský ideolog Mikuláš Vlásenický. Doba jejího vzniku ve spojitosti s ideovým postojem jejího autora naznačuje charakter této legendy. Zde, na tomto místě kdesi pod našimi nohami, mají dřímat rytíři, kteří vyjedou našemu národu ku pomoci, až mu bude nejhůře, zde mají dřímat naši spasitelé.
Blanická legenda tedy poskytovala a snad i možná stále poskytuje českému národu v jeho těžkých chvílích určitou naději.
Ale mnohý z vás by mohl nesouhlasit. Jak slibnou budoucnost může totiž tato legenda předpovídat, když rytíři zde spící nepřispěchali národu na pomoc v tak existenčně důležitých chvílích, jako byly události na Moravském poli, bitva u Lipan, bitva na Bílé hoře.
A pro očekávaný výjezd těchto rytířů nemusíme sahat až tak hluboko do historie, podívejme jen několik málo desítek let zpět, na jizvy českého národa ještě nezacelené.
Jak je možné, že blaničtí rytíři nevtrhli onoho inkriminovaného 29. září roku 1938 do Mnichova a neusekli Daladierovi ruku před jeho písemným stvrzením zlodějského Hitlerova zámyslu krádeže historicky legitimního českého území? A kde byla blanická vojska v srpnu roku 1968?
Blaničtí rytíři měli možnost k zásahu v naší historii četnou, vraťme se však k původní myšlence, k původnímu záměru, který vedl Mikuláše Vlásenického k vymyšlení této legendy. Jejím smyslem bylo poskytovat naději a víru, poskytovat oporu národu v jeho těžkých chvílích. A v tomto směru blanická legenda svůj účel splnila, protože bez naděje a víry v lepší budoucnost, bez víry ve svobodu bychom nemohli své děti vychovávat v odkazu Mistra Jana Husa, v odkazu národních buditelů, Tomáše Garrigue Masaryka.
Hovořil jsem o naději, víře a opoře, již blanická legenda českému národu poskytovala. A v tuto chvíli mě napadá otázka, je ve své podstatě tato legenda, faktická existence blanických rytířů, pouhým mýtem a smyšlenkou?
Josef Dobrovský ve své době nevěřil, že by český jazyk mohl opět oživnout, natož pak aby dosáhl své veleslavínské úrovně, přesto věnoval stovky, ba tisíce hodin svého času, aby vytvořil německo český slovník, českou mluvnici a mnohá další lingvistická a historická díla, která byla podmětem pro další činnost vedoucí k obnově českého jazyka.
Josef Dobrovský žil v době Národního obrození a spoluutvářel jeho charakter.
Toto období bylo dobou kříšení české vědomosti vlastní existence, dobou, kdy skupina lidí, mezi než nepatřil jen Dobrovský, ale zvučila a zvučí zde jména jako Pelcl, Dobner, Jungmann, Klicpera, Šafařík, Kollár, Čelakovský, Palacký a mnoho dalších, kdy tato skupina lidí dokázala oživit české uvědomění, českou hrdost a v podstatě českou existenci vůbec.
Již v počátku dění první světové války mohli světoví politologové pozorovat zvláštní úkaz. První výstřely této války jakoby vybízely k formování vojenských jednotek Čechů a Slováků bojujících proti Rakousku-Uhersku. A nebyly to právě tyto masy dobrovolných „velezrádců,“ které přispěly svou hrdinskou činností ke vzniku samostatného československého státu? A jak si máme vysvětlit činnost protinacistických a protikomunistických odbojářů?
Nepřeberné množství takovýchto hrdinů, kteří se jakýmkoliv způsobem zasloužili o záchranu českého národa v jeho těžké chvíli, jejichž výřadné jmenování není bohužel v mých silách, mě vede k pointě této řeči.
Blanická legenda poskytovala, jak již bylo řečeno, oporu a víru českému národu v jeho těžkých chvílích, avšak zásah rytířů pod námi snících, či bdících, neočekávejme, ale uvědomme si fakt, že skuteční blaničtí rytíři existují, v těžkých chvílích svého národa povstávají a jemu na pomoc vycházejí.
Nezapomínejme na odkaz těchto lidí, těchto vpravdě živých blanických rytířů, buďme na ně hrdí, važme si jich, dělejme vše proto, aby jejich památka nebyla zapomenuta a pokoušejme se kráčet v jejich šlépějích.

Jakub Hlávko, předseda RO východní Čechy